avicenna

Company,
spol. s r.o.

herbální přípravky

e-mail: @

Kontrolor - Příběhy z ordinace - MUDr. Jan Cimický, CSc.

Lidské osudy jsou pestré a stejně tak i projevy duševních chorob. Jsou psychické nemoci, které postižený velice dobře snáší a cítí se v podstatě příjemně - horší je to ovšem pro jeho okolí. Typickým zástupcem této kategorie jsou manické stavy. Spočívají v tom, že přesně zrcadlově obráceně proti depresi, jsou tito lidé veselí, tedy: nepřiměřeně veselí a rozjaření, jejich životní tempo je zrychlené a strhující a taky, bohužel, nesystematické.

Jan Cimický

Začínají spoustu věcí, nabídka nápadů je neuvěřitelně pestrá, nic z toho však nestačí dotáhnout do konce, protože všechno je v zárodku už nahrazováno jinou myšlenkou, jiným nápadem. Základní projevy jsou tedy zrychlené motorické tempo, myšlenkový trysk a blažená, euforická nálada. Stává se, že takový stav se objevuje u tak zvaných cyklických psychóz maniodepresivních, kdy někdy se objeví fáze deprese (tu charakterizuje opak, stísněnost, smutek, zpomalené myšlení a utlumená motorika), někdy mánie. Dlužno podotknout, že manické stavy jsou proti depresím mnohem méně časté.

Deprese je pro samotného pacienta snesitelná velice obtížně, mánie je jím naopak vnímána velice dobře, zatímco okolí trpí. Postižený jedinec má v sobě totiž tolik energie, že všechny kolem sebe zcela vyčerpá, zatímco on sám necítí potřebu spát nebo odpočívat. V takovém záchvatu mánie spisovatel Ota Pavel zapálil stodolu a šel mrazem a sněhem bos, aniž by cítil nějakou újmu. Popisuje to přesvědčivě v jedné své povídce a dodává, že tohle všechno k němu nedolehlo - nejstrašnější bylo, když z takového stavu procitl a uvědomil si, že vůbec není ani Kristus ani Spasitel, ale bohužel, jen duševně nemocný, který se probral na psychiatrii. Těmito manickými stavy trpěli i jiní velikáni, třeba Josef Dobrovský, o němž se traduje, že ve svém domku na Kampě (tam, kde pak bydlel Jan Werich), nutil návštěvy, aby vyskakovaly z okna v prvním patře, či že zakoupil za všechny peníze cukrátka a rozdával je dětem.

Pane, zeptal se chlapeček vrátného psychiatrické léčebny, vy to tady hlídáte proto, aby vám blázni neutekli? Kdepak, chlapečku, to bývalo. Teď to hlídám proto, aby se nám sem lidi nehrnuli

Pan VLADIMÍR byl také postižen touto chorobou, vytrpěl si už své, většinou se však přihlásily obtíže spíše depresivní, musel kvůli tomu být vždy hospitalizován, a teprve elektrošoky ho dokázaly takového utrpení zbavit. Pokud bral léky a něco významně nenarušilo jeho život, žil klidně a spořádaně, pracoval jako úředník v komerční bance, nadřízení s ním byli spokojeni, spolupracovníci znali jeho problémy a když se jim nezdál, upozornili ho na to a on poslechl a šel hned k lékaři. Vracel se po kratším pobytu na psychiatrii zase pln síly a energie, a protože byl spolehlivý pracovník, nikomu to nevadilo. Vždyť některé ženy zase byly doma s nemocnými dětmi!

Depresivní stavy se opakovaly z kraje podzimu a pan Vladimír s tím už počítal. Tentokrát se však stalo něco podivného: na přelomu července a srpna se najednou pan Vladimír začal cítit pln síly, projektů a nápadů, nechtělo se mu spát, potřeboval být mezi lidmi. A ač byl do té doby spíš plachý a uzavřený starý mládenec, působící opravdu seriózním dojmem, začal se otáčet po ženských a navazovat známosti. V práci nad tím kroutili pobaveně hlavou, ale protože ho měli rádi, říkali si, že si aspoň teď trochu užije - a brali to jako vyšší spravedlnost. Pan Vladimír byl najednou jako z hadích ocásků. Nevydržel pracovat a raději si vzal dovolenou.

A od té chvíle dostalo všechno závratný spád. Jak tak pan Vladimír šel po Praze, v posledním záblesku reálného vědomí si uvědomil, že se asi něco děje, co není úplně v pořádku. Zašel tedy do psychiatrické ambulance na klinice, kde byl veden. Ale byly prázdniny, dovolené, a než sestra sehnala někoho, kdo by se na něj podíval, vyrazil pryč. Marně ho hledala. Usoudila, že si to rozmyslel a zase jeho kartu odložila. Na štěstí nikoli do kartotéky, ale na stůl v ordinaci.

Pan Vladimír vyšel do ulic, a najednou mu padla do oka vývěsní tabulka jednoho podniku zahraničního obchodu. Tak jak byl, v solidním obleku a kravatě - chodil tak do práce vždycky - vešel dovnitř, nechal se ohlásit u ředitele a protože ten byl na dovolené, u jeho zástupce. Prohlásil, že je blesková kontrola z ministerstva financí a musí prověřit nějaké doklady. Nikdo na něm nechtěl nějaké potvrzení nebo pověření, působil totiž tak přesvědčivě, že nikoho nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Hádej, co mám v ruce? ptal se pacient psychiatrické léčebny. Atomovou bombu, odpověděl druhý. To neplatí, ty ses díval.

Vyklidili mu jednu místnost hned vedle sekretariátu ředitele a nanosili mu tam knihy, které si vyžádal. A on začal pracovat, zrychlené tempo ho hnalo a sžíralo. Pracoval až do večera a když ani v šest nebyl hotov, zeptala se sekretářka nesměle, jestli bude ještě něco potřebovat. Prohlásil, že nic, jen ještě další ročníky. Dovlekla chudinka z archívu nějaké zaprášené svazky, a pak se zeptala, jestli by si nedal aspoň kávu. Bylo jí ho líto - vždyť do té doby nic nepozřel. Kávu přijal, poděkoval a pokračoval v horečnatém úsilí. Dlužno říct, že jeho aktivita všechny poděsila. Začali mít obavy, jestli to není něco vážnějšího, nějaké machinace, na které se přišlo. Ale pan Vladimír je uklidnil, jen ať jdou klidně domů. Nakonec sekretářka i zástupce ředitele podlehli únavě a odešli domů, nařídili však vrátnému, aby nad ním bděl a kdyby něco potřeboval, aby panu kontrolorovi vyhověl. Za noc pan Vladimír prolistoval a zkontroloval asi pět ročníků finančních operací banky a když ráno přišla sekretářka, stále pracoval. Všichni nad jeho výkonem kroutili hlavou a kroutili ještě víc, když se vše opakovalo i další den. Řekli si, jestli se pan kontrolor z toho horka „nezbláznil". Nikdo ale nepochyboval o tom, že je to skutečný kontrolor. Vlastně ho obdivovali: takový skromný a pracovitý člověk! Až někoho napadlo, že by se měli zeptat na psychiatrii, jestli se člověk nemůže z práce zbláznit. I zavolali opatrně na kliniku, vylíčili situaci. Náhodou sloužila stejná sestra a dala si dvě a dvě dohromady. Ostatně Vladimírova karta ještě ležela na stole!

Sanitka přijela v poslední chvíli, jinak by se asi skutečně uštval a zcela vyčerpal. Když spatřil bílé pláště, ulevilo se mu. A vděčně prohlásil: To je dobře, že jste tady, já bych se tady asi opravdu zbláznil!

MUDr. Jan Cimický, CSc.

avicenna-avicena-avicennum-avicenum
AVICENNUM®
avicenna avicena avicennum avicenum

16.11.04 - 12009x

Hodnocení

Líbí se Vám tento článek? [ANO/NE]

Tisk, email

Formát pro [tisk], pro [email].

Hledání

AVICENNA Revue

Kategorie

Poslední diskuse

  1. Kontrolor - Příběhy z ordinace - MUDr. Jan Cimický, CSc. 21.02.06 02:12

Poslední komentáře

  • Paja: Jen pro doplění - Ota Pavel prý ve skutečnosti tu stodolu v Alpách zapálit nestihl, chytli ho, když z ní...
  • Hermína: vstala jsem v noci, protože jsem měla depresi a tohle mě rozesmálo.... co dodat více...
  • přítel z města P....: Článek byl tak reálný,až mi děsí.Mám pocit že je to případ mého syna se snachou.Jsou tak přesvědčině o své nepostradatelnosti,že...

Poslední články

  1. Kontrolor - Příběhy z ordinace - MUDr. Jan Cimický, CSc.

Nejlépe hodnocené

  1. Kontrolor - Příběhy z ordinace - MUDr. Jan Cimický, CSc. [93]

Nejčtenější

  1. Kontrolor - Příběhy z ordinace - MUDr. Jan Cimický, CSc. [12009x]

Příbuzné články

Hledám: Kontrolor Příběhy z ordinace MUDr Jan Cimický CSc

Žádné příbuzné články.

Avicenna - Avicena

TOPlist -

TOPlist