Tajemství cukrovky

Dělo se to ještě v prvních desetiletích 20. století: přicházeli lidé, kteří ztráceli dva tisíce kalorií i více močí, prosycenou cukrem a kyselinou. Lapali po vzduchu. Byli hladoví, a když se najedli, zvraceli. Žízniví nemohli ani podržet tekutinu, kterou vypili.

Bylo jim zima. Jejich zničený pankreas nemohl již měnit potravu v glykogen, živočišný škrob, který pak játra a svaly mění v cukr, jehož spalováním tělo vyvíjí energii. Postrádajíce tento cukr, vrhala se těla těchto ubožáků na svou vlastní tkáň - strašlivý autokanibalismus. Jejich oči byly vlhké jako oči medusy. Jejich kůže byla suchá jako pergamen. Zdálo se, že jejich svaly se rozplývají. Konečně nastala spavost - a milosrdný konec. Z tohoto komatu se až do květnových dnů roku 1922 skoro žádný diabetik neprohrál, aby o tom mohl vyprávět.

Objev nedozírné ceny: příčinu cukrovky, se podařilo objasnit až kanadskému lékaři Frederiku Bantingovi, který ukončil studium lékařství v Torontu v roce 1916 a hned od počátku soustředil svou pozornost na činnost největší žlázy lidského těla - pankreatu.

Prodíral se tak dlouho džunglí poznatků, až se dověděl, že jakýsi lékař operativně odejmul pokusnému psovi pankreas a potom mu s veškerou chirurgickou péčí sešil břišní dutinu. Pak zvíře bedlivě pozoroval. Začalo hubnout neuvěřitelnou rychlostí a ustavičně žádalo tekutiny. Třetího dne pes ulehl a měl již jenom tolik sil, aby občas zvedl hlavu a napil se vody, jež se v něm měnila v moč prosycenou cukrem. Dříve než uplynulo deset dnů, pošel pes za stejných příznaků, za jakých umírali lidé na cukrovku. Banting se dočetl, že v pankreatu jsou zvláštní chomáčky buněk, jež mají při pozorování mikroskopem zcela jiný tvar než okolní buňky. Tyto ostrůvky tajemných buněk byly nazvány podle jejich objevitele Langerhansovy ostrůvky. Nikdo však nevěděl, zda tyto buňky mají pro zdraví člověka nějaký význam.

V říjnu 1920 požádal Banting, tento skromný a nesmírně pracovitý lékař profesora Macleoda, jenž byl jeho nadřízeným, aby mu věnoval na pokusy deset psů. Zároveň požádal o souhlas, aby s ním mohl spolupracovat tehdy dvaadvacetiletý pracovník laboratoře Charles Best. A tak se dali do práce. Vyňali pokusnému psu pankreas, rozdrtili získanou tkáň a smísili ji s destilovanou vodou. Operovaný pes mezitím rychle chřadl. Cukr v moči stoupal, dostavila se malátnost a ospalost. V tu chvíli vstříkli těžce nemocnému zvířeti výtažek z pankreatu. Pes procitl, za chvíli se postavil na nohy a byl několik hodin schopen se pohybovat. Vynětí pankreatu opakovali na dalších psech, použili však většího množství výtažku z pankreatu jiných psů. Pokusy byly opět úspěšné. Pak začali používat výtažku z pankreatu telat, který získávali na jatkách. Opět úspěšné výsledky. Tím si ověřili, že kouzelná tekutina, která dovede dočasně vyléčit pokusné psy z onemocnění, jemuž se u lidí podle vysokého obsahu cukru v moči říkalo cukrovka, pochází z pankreatu. Banting předpokládal, že tato podivuhodná tekutina se tvoří v ostrůvcích zvláštních buněk pankreatu, a proto ji nazval isletin, což je „tekutina z ostrůvků".

Koncem roku 1921 začal Banting provádět pokusy na lidech. Isletin vyzkoušel nejprve na sobě a pak na svém asistentu Bestovi. Oba snesli zkoušku bez jakýchkoli potíží. Pak již Banting použil svého výtažku na několika lidech těžce nemocných cukrovkou. Prvním z nich byl jeho přítel Joe Gilchrist, lékař v Torontu, jenž onemocněl cukrovkou za první světové války. Kdysi to prý býval veselý chlapík, teď, vlivem cukrovky, se z něj stal učiněný morous. Když dostal chřipku, postrach každého diabetika, začal se jeho stav prudce zhoršovat. Věděl, že Banting dělá jakési pokusy na psech nemocných cukrovkou, a tak se na něj obrátil s prosbou o pomoc. Rozhodl se, že bude jeho prvním „pokusným králíkem" v lidské kůži. Následovala dávka isletinu, jakou dříve dávali psům, pak se již jen čekalo. Hodinu, dvě - ale zdravotní stav se nelepšil. Potom však po několika hodinách nastala změna - Joe si náhle uvědomil, poprvé po několika měsících, že se mu hlava vyjasnila a nohy ztratily tu proklatou tíži. Jako by ho někdo pokropil živou vodou.

Banting pak seznámil lékaře s výsledky svých pokusů. Obrátil se opět se žádostí o pomoc na profesora Macleoda, který mu kdysi věnoval deset psů a propůjčil asistenta Besta. Tentokrát již nebylo třeba dlouho prosit. Naopak, Macleodovi již bylo jasné, že běží o objev nedozírného významu, a tak zapojil do hledání nejlepšího způsobu získávání insulinu (tak přejmenovali látku, kterou Banting původně nazýval isletin) pracovníky všech svých laboratoří. Během několika měsíců se jim skutečně podařilo nalézt způsob, jak získávat z telecích pankreatu inzulín tak nezávadný, že byl vysoce účinný, a přitom byl nemocnými velmi dobře snášen. Brzy se jim také podařilo objevit způsob, jímž bylo možno měřit účinnost každé dávky inzulínu.

V roce 1923 již byl získáván dokonalý inzulín v tak velikém množství, že jím bylo možno vracet zdraví a prodlužovat život tisícům nemocných cukrovkou. V dalších letech se roční počet zachráněných po celém světě zvýšil na statisíce.

Doktor Banting byl jmenovám profesorem univerzity v Torontu, kde založil slavný fyziologický ústav,pojmenovaný později jeho jménem.