Ignác Filip Semmelweis (1818 -1865) - Smrtící nákaza

Se jménem tohoto vídeňského lékaře maďarského původu je spojeno jedno z nejnebezpečnějších onemocnění ženy - horečka omladnic. Postihovalo mladé matky záhy po porodu a končilo většinou rychlou smrtí. Lékaři dlouho neznali jeho příčinu.

Někteří se domnívali, že choroba vzniká zadržením očistků, jejichž rozkladem se tvoří jedovaté látky, vstřebávající se do krve, jiní hledali souvislost mezi horečkou a tvorbou mléka a další přičítali vznik choroby „kosmicko-telurickým" vlivům.

Teprve Ignác Filip SEMMELWEIS učinil v tomto směru doslova revoluční objev. Pochopil a odborně vysvětlil, že tato zákeřná nemoc vzniká zanesením „jedovatých látek" do rodidel.

Po krátké praxi na chirurgickém oddělení přijal místo na porodnické klinice ve Vídni. Tam se ale setkal se stejnou zkušeností jako předtím na chirurgii - mnohé nedělky umíraly brzy po porodu, podobně jako na chirurgickém oddělení pacienti po operaci, i když byl výkon proveden správně. Jeden z jeho kolegů si tehdy posteskl:„Je-li žena položena na porodnickou postel, je to podobné, jako by byla vydána katu!" Ženy dostávaly po porodu vysoké horečky, kruté bolesti v břiše a zakrátko následovala smrt. Několikrát denně přicházel na kliniku kněz oblečený v rochete, provázený ministrantem s hořící svíčkou, aby dal mladým umírajícím matkám poslední požehnání. „Nechci k doktorům! Nechtě mě doma!" Takovými a podobnými výkřiky se těhotné ženy očekávající porod bránily umístění na klinice, na níž pracoval i Semmelweis a kam přicházeli na praxi studenti lékařství. Všechny rodičky si tehdy přály, aby byly přijaty k porodu na oddělení, kde pracovaly výhradně porodní asistentky a kam neměli přístup právě studenti lékařství. I mezi veřejností se totiž vědělo, že na porodnickém oddělení se tak často neumírá jako na klinice, kde ze sta žen porod přežilo někdy jen sedmdesát.

Profesor Klein, ředitel kliniky, bral hromadné umírání matek jako samozřejmost. „Proti tomu se nic nedá dělat" - říkal tento zastánce kosmicko-telurických vlivů. Semmelweis však radil, aby se šel podívat na porodnické oddělení, kde byly horečkou omladnic postiženy jen dvě až tři ženy ze sta. „Nemůže jít o kosmicko-telurické vlivy, ta nemoc má jistě jinou příčinu!" hněval se.

Prostudoval více než 40 000 porodopisů, aby zjistil, proč byl tak vysoký rozdíl v úmrtnosti na dvou ústavech, jež byly umístěny pod jednou střechou. Bylo to snad tím, že on, Semmelweis, nechával ženy rodit v poloze na zádech, kdežto porodní asistentky na porodnickém oddělení v poloze na boku? Zkusil tedy porody na boku, ale bezvýsledně. Nedostatečné ošetření také nemohlo být pravou příčinou, vždyť jeho ženy měly právě tolik obětavé péče jako rodičky na oddělení porodních asistentek. Dostávaly stejné jídlo a prádlo ze stejné prádelny.

Semmelweis přicházel na kliniku časně ráno. Pitval mrtvoly zemřelých žen a u všech shledával totéž postižení: zánět porodních cest, zánět pobřišnice, ložiska hnisu v játrech i mozku. Dospěl k závěru, že horečka byla pouze průvodním jevem, kdežto základním onemocněním byla celková nákaza. Co ji však způsobovalo? Pátrání po příčině zabralo dobu dalších dvou let. Až přišlo jaro 1847. V únoru toho roku zemřel Semmelweisův nejlepší přítel, profesor soudního lékařství Jakub Kolletschka a tato smrt pomohla odhalit děsivou skutečnost. Kolletschka byl totiž nešťastnou náhodou poraněn při pitvě jedním nepozorným studentem. Skalpel zasáhl jeho prst a on za několik dní zemřel na celkovou infekci. Při důkladném pročítání pitevního nálezu přítele zjistil Semmelweis nápadnou podobnost příznaků smrtelné nemoci Kolletschkovy a šestinedělek. Tehdy si uvědomil, že to je on sám, jeho kolegové a hlavně studenti, kteří přicházeli z pitevny přímo na porodní sál, kdo přenášejí vražednou infekci rovnou na nešťastné rodičky. Teď už Semmelweisovi nebylo divné, proč na oddělení porodních asistentek neumíraly šestinedělky v tak vysokém počtu jako na klinice. Vždyť porodní asistentky nepitvaly mrtvoly!

Pochopil, že nestačí umýt si po pitvě ruce vodou a mýdlem. Zkoušel účinnější prostředky - písek a líh, ale ani ty nedokázaly odstranit z rukou hnilobný zápach. Uspokojila ho až chlórová voda. A dal příkaz: každý lékař nebo student si musí před vstupem na porodní sál důkladně umýt ruce v chlórové vodě. Jeho kolegové na to odpovídali posměchem.

Jenže - zatímco ještě v květnu 1847 zemřelo na I. porodnické klinice víc než 12% šesti-nedělek, napočítali v červnu již jen dvě procenta a v dalších měsících pouhé jedno procento!

Jednoho říjnového dne však byl Semmelweis zle překvapen. Na porodním sále porodilo dvanáct rodiček a jedenáct zakrátko zemřelo. Probděl celou noc. Kdo nese vinu? Jeho kolegové měli proti němu další důkaz. On však za několik dní našel vysvětlení: první žena, která byla toho dne vyšetřena, měla infikovanou rakovinu dělohy. Z jejích rodidel odcházelo množství hnisavého výměšku. Od této rodičky tedy pocházely choroboplodné bakterie, které byly vyšetřujícími lékaři nevědomky přeneseny na ostatní ženy. Semmelweis ihned nařídil mytí rukou také před každým vyšetřením. Smrtící nákaza se dál nevyskytla. Po několika týdnech ale následovala další nepředvídaná událost. Na porodní sál byla přivezena mlynářská služebná. Na pravém koleni měla hlubokou hnisající ránu. Tato nákaza si vyžádala opět jedenáct smrtelných obětí, ačkoli se lékař hnisajícího místa ani nedotkl. Semmelweis dal poté zřídit oddělenou vyšetřovnu i porodní sál pro ženy, které přicházely na kliniku s hnisavými onemocněními...

A pak se opakovalo to, co již v historii velkých osobností tolikrát: Semmelweis musel opustit vídeňskou kliniku, neboť jeho situace tam začala být nesnesitelná. Kolegové se mu nejen vysmívali, někteří ho přímo pronásledovali a skupina lékařů dokonce zařídila, aby mu již nebyl na klinice prodloužen pobyt. Přijal tedy místo v budapešťské nemocnici sv. Rocha. Tam však byly poměry podobné. Umírání šestinedělek na infekci bylo považováno za nezvratnou samozřejmost.

V roce 1860 vydává významnou vědeckou knihu Příčiny, pojem a ochrana před horečkou omladnic, v níž zveřejnil své objevy a zkušenosti a vyzval všechny ženské lékaře světa, aby si osvojili jím doporučované metody. Napsal: I „Vraždění šestinedělek musí přestat!" Přesto nebo právě proto, že kniha zapůsobila jako bomba, přijalo jeho myšlenky jen málo odborníků. Snad největším odpůrcem jeho doporučení byl ale wúrzburgský profesor porodnictví Scanzoni. A tak v jednom z otevřených dopisů mu Semmelweis napsal: „Budete-li nadále vychovávat studenty svým bludným učením, pak vás prohlašuji, pane dvorní rado, před celým světem za vraha. Lékařská historie vám přisoudí pojmenování lékař - Nero."

Semmelweis byl stále víc rozčarován trvajícím nepochopením tehdejších odborníků. Jeho mysl se pozvolna zatemňovala. A tak místo nabízeného přijetí na univerzitní kliniku v Curychu přijal pohostinství u svého vídeňského přítele profesora Hebry. Zakrátko nato si postupující duševní choroba vynutila jeho převezení do ústavu pro choromyslné v Doblingu u Vídně. Tam po krátkém pobytu 14. srpna 1865 ve 47 letech zemřel.

Ironií osudu bylo, že příčinou předčasného skonu byla infekce, proti níž tak statečně bojoval. Už při převezení do ústavu měl zanícený prst, který si poranil při operaci v Budapešti. Nákaza, která vnikla do rány, se rozšířila a způsobila celkovou sepsi.

Po jeho smrti byl veden boj o mytí či nemytí rukou dále. A trvalo celé čtvrtstoletí, než byly Semmelweisovy zásady uznány za správné a všeobecně platné.