Ema Destinnová - (1878-1930)

Ve chvíli, kdy se narodila, procházel právě ulicí pohřební průvod. A jako se tvrdí, že střepy přinášejí štěstí, byla i tato okolnost vysvětlena optimisticky: je to prý dobré znamení, přinese slečně Kittlové úspěch...

Destinnova

A opravdu. Odmala projevovala výrazné hudební nadání, takže se už ve čtrnácti letech stala žačkou nejproslulejších pražských učitelů zpěvu manželů Thomase a Marie Loewe-Destinnových, po nichž si vzala i své umělecké jméno. 1897 se představila řediteli Národního divadla F .A. Šubertovi a byla pozvána na zkoušku. Měla zazpívat dvě árie z Carmen. Když dozpívala, podal jí ředitel Šubert dva prsty na rozloučenou a řekl: „Slečno, zdá se, že se při zpívání příliš rozčilujete. Doporučuji vám, abyste brala sprchy!" A když ze zkušební místnosti odešla, vyjádřil se v tom smyslu, že Ema nemá hlas.

Neúspěch Emu velmi mrzel. Rozhodla se, že zkusí štěstí v cizině. Začala v Drážďanech, navázala berlínskou Dvorní operou, a pak následovaly úspěchy v Metropolitní opeře v New Yorku, kde spolu s Enrico Carusem patřila k nejpřednějším umělcům. V těch letech zajížděla na pohostinská vystoupení do celé Evropy a s Carusem patřili k nejžádanějším operním umělcům.

V umělecké dráze Destinnové vytvořil významnou kapitolu také skladatel světového jména Giacomo Puccini. Seznámili se na londýnské premiéře Madame Butterfly a jejich spolupráce pokračovala i v Americe. Hovořilo se tehdy o veliké lásce Pucciniho k Emě. Důkazem hlubokého citu byla i dedikace na titulní straně opery Děvče ze západu, jejíž hlavní roli napsal Puccini právě pro ni.

Velikou náklonnost k Emě projevil ale i Enrico Caruso. Nabídl jí manželství, ale byl odmítnut. V roce 1916 se cesty obou rozešly. Destinnová odjela do vlasti a Carusa již nikdy nespatřila. Při svém návratu vezla českým vlastencům tajné válečné dokumenty. Ty však byly při přechodu přes hranice objeveny, Destinnová zadržena, postavena před soud a odsouzena k smrti. Jenom dík náhodě jí byl trest smrti změněn na internaci. K té jí byl určen její zámek Stráž nad Nežárkou, v němž žila do konce války jako válečná zajatkyně.

Zde ji pak zastihl lidský i umělecký soumrak. V roce 1923 se tu provdala za Josefa Halsbacha (chtěla se provdat jen za Čecha), ale jejich manželství skončilo rozpadem. Zůstávala na Stráži stále víc osamocena, což nemohlo zůstat bez vlivu na její zdravotní stav. Svou roli tu sehrálo i trpké zklamání v některých lidech, které považovala za oddané přátele. V její mysli se čím dál víc usídlovala lítost a melancholie.

Prudká změna zdravotního stavu se projevila přibýváním na tělesné hmotnosti, bolestmi hlavy a nakonec nezvládnutelnou nespavostí. Lékařské rady Ema Destinnová většinou nedodržovala, léky neužívala. Nakonec jí bylo ordinováno i požívání česneku, ale Destinnová ho špatně snášela a tedy rovněž neužívala.

Jejímu zdravotnímu stavu velmi škodila špatná životospráva. Po malé snídani jela k řece, kde rybařila. Vydržela sedět na rybářské loďce až do noci, přičemž každodenním jídlem byl salám, chléb a trocha limonády. Za tmy se vracela na zámek, kde kolem půlnoci, před ulehnutím na lůžko, bohatě povečeřela. Vysoký tlak se tak samozřejmě neupravoval a vyvíjela se předčasná arterioskleróza. A zdravotních potíží stále přibývalo. Nejhůře se cítila v zimě, kdy Stráž zapadla sněhem a Destinnová tu jako vězeň zůstávala sama se svými smutnými úvahami o krásné minulosti, nešťastné přítomnosti a beznadějné budoucnosti.

Koncem roku 1929 se zdravotní potíže vystupňovaly. Postupně jí začal slábnout zrak, před očima se náhle objevila zelená skrvna. Destinnová viděla neostře. Příčinou bylo krvácení do oční sítnice, důsledek předčasné arteriosklerózy a vysokého krevního tlaku. 28. ledna se vypravila kočárem do Českých Budějovic k očnímu lékaři. Během očního vyšetření kleslo její tělo bezvládně na židli a Destinnová upadla do hlubokého bezvědomí. Bezvládné tělo bylo neprodleně převezeno do nemocnice a deset minut po desáté hodině v noci byla konstatována milosrdná smrt. Tak se v 52 letech ukončil život této výjimečné ženy - bohatý na slávu a obdiv, stejně jako na bolest a utrpení.

MUDr. Stanislava Trči, CSc.
(Cesty k dlouhověkosti)