Prevence poruch příjmu potravy

Můžeme své děti nějak ochránit před mentální anorexií a bulímií? Lze poruchám příjmu potravy nějak předcházet?

Léčba poruch příjmu potravy bývá náročná a s nejistým výsledkem. Jako u všech problémů těla i duše, bylo by i v tomto případě nejlepší těmto poruchám předcházet. Pokusím se zde postupně popsat některé způsoby chování či návyky v rodině, které se podle mého názoru mohou spolupodílet na pozdějším vzniku anorexie či bulímie.

Jsem také otevřený pro diskusi nad myšlenkami v tomto článku, můžete se ptát nebo sdělovat vlastní názor či zkušenost. Takováto diskuse může naše téma výrazně obohatit.

Problémy poruch příjmu potravy (dále PPP) můžeme shrnout do těchto tří bodů:

• manipulativní zacházení s jídlem
• problémy kontroly a sebekontroly
• problematický vztah k sobě

Dnes se chci věnovat prvnímu bodu - manipulativnímu zacházení s jídlem. Slovem "manipulativní" se rozumí takové zacházení či chování, kterým se snažíme změnit chování nebo prožívání někoho jiného, v tomhle případě jiného člena rodiny. Nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že pomocí jídla se může snažit rodič ovládat své dítě a naopak.

V dětství jsme často jídlem odměňováni - dostaneme nejrůznější sladkosti či jiné dobroty v případě, že si je nějak zasloužíme. Když ale neposloucháme, nedostaneme nic - odepření dobrot je pro nás trestem. Tak se už odmala učíme, že jídlo není jen k obživě nebo k příjemným pocitům, ale také k prosazování vůle rodičů.

Není nic špatného na tom, když svému dítěti koupíme za odměnu něco dobrého nebo mu to za trest naopak nekoupíme. Problém nastává tehdy, je-li na způsob odměňování a trestání prostřednictvím jídla kladen příliš velký důraz, když se prostě zapomíná, že jsou i jiné vhodné způsoby, jak své dítko odměnit či potrestat.

Dalším jevem, který souvisí jak s manipulacemi, tak také s učením sebekontroly, je dojídání. Povinnost sníst vše, co je na talíři, patří k rodinným zvyklostem - někde se na to klade důraz, jinde se o to nikdo příliš nestará. Věta "Dokud to všechno nesníš, od stolu neodejdeš!" není v některých rodinách vůbec neobvyklá. S tím také souvisí vyjádření radosti, pochvaly nebo alespoň úlevy rodiče, když jeho dítě nakonec svou porci přeci jen zdolá.

Dítě se tak učí hned dvě věci. Jednak jasně vnímá, že má v rukou pocity radosti nebo vzteku svých rodičů, záleží na tom, jestli dojí nebo ne. Navíc, množství jídla, které dítě sní nezávisí na jeho potřebách a pocitech hladu či sytosti, ale na úsudku rodičů.

U PPP jsou manipulace s jídlem typické. Nemocný člověk dokáže, aniž by si to uvědomoval (!), ovládat odmítáním jídla nebo přejídáním své nejbližší okolí - rodiče, partnera. Má také velký problém s uvědomováním si vlastních přání a potřeb a s jejich prosazováním zdravým, nemanipulujícím způsobem.

Co by z toho mohlo vyplývat pro prevenci?

• Odměna a trest pomocí jídla by neměla být příliš častá, jsou i jiné způsoby odměňování a trestání. Namísto toho by měla být důležitá jiná funkce jídla - společné stolování může být příjemně prožitým časem pro celou rodinu.
• Dítě by se nemělo nutit za každou cenu vše sníst. Pokud toho sní málo, nemělo by mít možnost dojídat se pak sladkostmi, čímž dítě zjistí jednoduchou věc - když se pořádně nenají, bude mít hlad.

Příště budeme v tématu prevence PPP pokračovat a povíme si něco o problému kontroly a sebekontroly.

Zdroj: Doktorka.cz - Autor: Jan Kulhánek