Galenos a ti druzí

Když Karel Čapek psal své drama „Bílá nemoc" o konfliktu mezi touhou po moci a lidskou morálkou, nemohl svému hlavnímu hrdinovi - humánnímu lékaři, jenž zná lék proti zhoubné nemoci - dát jiné jméno, než doktor Galén. Jakoby zde literární postava pacifisty bojující proti totalitní moci přebírala štafetu slavného antického léčitele, jehož lidskost byla příslovečná.

Galenos se narodil v létě roku 130 n.l. v Pergamu. Zemřel v jedenasedmdesáti letech a zanechal po sobě velmi obsáhlé vědecké dílo. Jeho spisy byly po čtrnáct století opravdovým evangeliem lékařů celého světa. Jeho recepty, jimiž si získal všeobecnou vážnost a proslulost, byly mimořádně obsáhlé a komplikované. Nedá se upřít, že nestor lékařů získal v průběhu své praxe také značné jmění. Byli takoví, kteří v tom viděli důkaz o jeho mimořádných schopnostech, ale rozumní lidé si vážili spíše jeho lidskosti a vědomostí.

Je pochopitelné,že informace z oblasti lékařství ve starém Římě zajímaly takřka každého. Hlavně „pater familias", pán domu, se o lékařské věci zajímal často, protože se musel starat o celou svou rodinu, do které tehdy patřili i otroci. Hledal-li poučení, nalézal je v dílech pojednávajících o všeobecném vzdělání. Takže Galenos, jsa autorem více než sto padesáti titulů o celkovém počtu pěti set čtyř knih, vyšel touze po speciálním lékařském vzdělání dokonale vstříc. Jeho dílo je velkolepou syntézou antického lékařského poznání. Galenovou snahou bylo uvést v soulad čtyři hlavní filozofické školy, přičemž základem všeho pro něj byla víra v Hippokrata, jehož nauce o tělesných šťávách dal definitivní podobu respektovanou všemi lékaři až do 16. století.

Tento moudrý lékař byl i vynikajícícm filozofem, což prokázal v dílku, které nese pro něj typický název: Nejlepší lékař je i filozofem. Byl také prvním lékařem v dějinách, který propagoval boj proti obezitě. Napsal spis s názvem Redukční dieta. Obžerný a rozmařilý Řím v něm měl svého prvního docenta Dolečka.

Pokud jde o lékařskou literaturu, nebylo ve starém Římě plodnějšího autora, než byl právě proslulý osobní lékař císaře Marka Aurelia - Galenos. Dnes jsme ovšem obeznámeni jen se zlomkem jeho díla, protože mnoho z Galenových spisů se ztratilo. Některé byly zničeny už v jeho době, když za válečných událostí shořel v Římě chrám míru, v němž si bohatí uložili své šperky, stát své kořisti a Galenos své rukopisy. Těžko říci, co z toho bylo pro lidstvo opravdu nejdůležitější. Jisté je, že římský chrám míru srovnatelný co do pověsti o dokonalém zabezpečení svých pokladů s dnešními švýcarskými peněžními ústavy, totálně zklamal.

Galenos byl nesporně jedním z největších lékařských duchů antiky. I to, co z jeho díla zbylo, představuje neuvěřitelnou sumu medicínských informací. Napsal knihy o nemocných částech těla, o složení léčiv, o pulsu, o léčebných metodách, najdeme i menší spisy o očních chorobách, tělesném cvičení, projímadlech, použití pijavic a mnohé jiné. Odkud čerpal své znalosti? Samozřejmě z děl svých předchůdců a také z vlastní lékařské praxe. Několik let působil i jako lékař gladiátorů a je jisté, že při této praxi musel velmi často ošetřovat rány a zranění utrpěné muži v aréně. Důležitým zdrojem jeho lékařských znalostí byly také pitvy. Z jeho spisů o anatomii vychází ovšem najevo, že pitval téměř výhradně jenom zvířata. To bylo ostatně v Římě obvyklé - lidské tělo bylo po smrti nedotknutelné a tehdejší lékaři se museli spokojit pouze se zkoumáním zvířecích pozůstatků. Odborníci srovnáním zjistili, že Galenos velmi pravděpodobně pitval zejména četné exempláře africké opice magot.

Z Galenových popisů zejména horní čelisti, sedmidílné hrudní kosti a také končetin vyplývá, že své poznatky čerpal právě z těchto pitev. Velmi správně však zobrazil např. úpon Achillovy šlachy nebo zobrazil svaly na rukou a nohou. Zřejmě se mu tedy - jistě jenom velmi vzácně - poštěstilo studovat i lidskou mrtvolu a pitvat alespoň její končetiny.

Galenos zemřel roku 201 jako uznávaná a obdivovaná lékařská autorita. Vedle přísné vědeckosti tvrdil i tak jednoduché, leč důležité věci, jako že se člověk má pravidelně mýt a koupat a že se nemá přejídat, ani opíjet.

Z mnoha Galenových jasnozřivých poznatků je třeba zmínit zejména ten, který se týkal mozku. Každý, kdo chtěl být v dobách po Galenovi považován za dobrého lékaře, mohl opakovat jen to, co hlásal starý učitel, že totiž sídlo myšlení je v mozku. Galenos řekl doslova: Mozek je umístěn v hlavě jako velký král ve své pevnosti, všechny smysly jsou kolem něho jako služebnictvo a jako oběžnice, což potvrzuje, že sídlo duše je nezbytněv tomto orgánu. Zmínku také zasluhuje Galenova teorie tzv. „pneumatu" (dechu). Šlo podle něj o tajemnou látku trojího typu: animální se sídlem v srdci a naturální se sídlem v játrech. Pneuma se do těla podle Galena dostává vdechnutým vzduchem. V plicích se pak krev pneumatem obohacuje a prochází plicními žilami dále do levé srdeční komory. Je zajímavé, jak často antičtí lékaři mluví o tomto pneumatu. Viděli v něm nejspíš nějakou neznámou látku, která dává život. Snad lze říci, že ono pneuma v tomto smyslu tak trochu odpovídá úloze kyslíku v živočišné krvi, která byla objevena až mnohem později. A tak byl-li Hippokrates zvídavým a pátravým géniem, Galenos byl géniem ve sdělování. Dokázal vytvořit téměř dokonalou soustavu medicínského vědění, uznávanou po staletí všemi následovníky.