Komu [email]: Zpráva:
Váš email:
Komu [jméno]:
Vaše jméno:
  HTML email

Josef Thomayer (1853-1927) - O rytíři ducha

„Je dobré se vracet ke kořenům. O Thomayerovi bylo řečeno: lékař a spisovatel. Rádi bychom přidali: organizátor a veřejný činitel na obou polích, ve vědé i literatuře. Takoví muži jsou dnes akademiky, současně i zasloužilými nebo národními umělci, nositeli řádů, delegáty do nadnárodních formací jako je např. Světová organizace zdraví při OSN. Tam uplatňují svůj hlas v zájmu širokého společenství, odtamtud se o nich dovídá celý svět.

Josef Thomayer

Souvislost všeho se vším dovolila Thomayerovi, aby ze svého talentu a píle uplatnil jen část. Přesto stvořil úctyhodné dílo, na tehdejší poměry zcela mimořádné. Není třeba ho heroizovat, sám si postavil pomník »kovu trvalejší«. Ale je dobré se jím zabývat jako příkladem, který nepatří jen minulosti."

Tato slova plná obdivu napsal o svém velikém předchůdci a spisovateli Josefu Thomayerovi lékař a také spisovatel Ota Dub. Najdete je v jeho nedokončené monografii o Thomayerovi s příznačným názvem Rytíř ducha.

Thomayer skutečně patří k největším a nejoriginálnějším postavám v dějinách českého lékařství, ale i českého kulturního života na přelomu století. Jako první začal u nás budovat moderní neurologii, první se šířeji zabýval studiem kardiologie, zvláště ho zaujaly choroby cév a některé s tím související stavy srdeční. Byl neobyčejně bystrý pozorovatel. Tato vlastnost se u něj projevila už v dětství, kdy dědeček i strýc, milovníci a znalci přírody, objevovali chlapci krásu a taje života okolních rybníků, luk a lesů. V medicíně pak Thomayer dovedl rychle odpozorovat chorobnou odchylku v celkovém obraze a úkaz vzápětí vyložit. Byl jeden z prvních, kdo se dívali na pacienta jako na celek a zastávali názor, že při vyšetřování a léčbě nemocného není možné pohybovat se a ustrnout v úzkých mezích speciálního vědění. Upozorňoval například, že řada kožních chorob má spojitost s chorobami vnitřními. Toto zjištění, vycházející ze správného předpokladu, bylo později dokázáno vědecky a moderní medicína o něm nepochybuje.

Profesor Ladislav Syllaba o svém předchůdci soudí, že všechna jeho práce měla rys intuičnosti a geniality, a kdyby byl Thomayer rostl v prostředí velkého národa, který by mu poskytl jiné možnosti pro badatelskou činnost, byl by vyrostl ve vědeckou osobnost světového významu. Vedle vědecké práce Thomayer úspěšně působil i jako lékař terapeut. A i na tomto poli se projevovala jeho svéráznost. Recepty, které vystavoval, byly jednoduché, neměl rád léky příliš kombinované a nepoddával se záplavě moderních preparátů.

Někdy se omezil pouze na udělení pečlivě promyšlené rady. Často a s úspěchem používal psychického vlivu. Již svým imponujícím vystoupením, pronikavým i ovládavým pohledem zapůsobil na pacienta. Vhodně volil slova domluvy, někdy břitká, podle potřeby i kárající, ale nemocným vždy prospěšná. Pacienti za každým jeho lékařským činem nebo slovem nakonec vycítili dobré srdce.

Profesor Thomayer měl i soukromou ordinaci, což bylo v jeho době mezi lékaři běžné a nezbytné. Honoráře, které zde přijímal, však byly nevysoké, a když se setkal s tak zvaným sociálním případem, ordinoval zadarmo. Všem pacientům, na klinice i v soukromé ordinaci, věnoval stejnou péči, jejich společenské postavení či proslulost nebral na vědomí. Neměl však v lásce hypochondry, lenochy, sobce a příživníky.

Jako pedagog byl profesor Thomayer ve své době nepochybně ojedinělým zjevem. Na univerzitní přednášky byl vždy pečlivě a svědomitě připraven a své bohaté zkušenosti a znalosti z lékařské praxe předával posluchačům štědře a nezištně.

Od svých žáků vyžadoval přesnost, pravdivost a spolehlivost. I v neděli dopoledne museli alespoň projít klinikou, kam i Thomayer mnohdy v neděli zašel.

Originální byl též svými blicdiagnózami (bleskovým rozpoznáním choroby), které mu umožňovalo jeho pozorovatelské nadání. Jednou čekal v ambulanci s celou suitou na pacienta, a když ho přivedli, podíval se na něj a ihned diktoval diagnózu: suchý zánět pohrudnice, pravostranný. Klinický štáb ztuhl úžasem: „Pane profesore, jak je to možné?" „Jak je to možné?" opakoval Thomayer. „Lékař se musí umět koukat. Především vidím, že pravé rameno nemocného se při dýchání nezvedá. Běží tedy o plicní pravostranný proces. Za druhé vidím, že tvář není horečnatá, pacient je dobře živený a nekašle. Nemůže to tedy být nic jiného, než pravostranný zánět pohrudnice." Ambulancí zazněly uctivé výbuchy obdivu. „A za třetí jsem toho nemocného vyšetřoval včera ve své soukromé ordinaci," dodal profesor. Humorný cynismus nemohl z důstojné vědeckosti učitelovy nic setřít.

Thomayerovým stěžejním dílem byla objemná Pathologie a therapie nemocí vnitřních (Nauka o chorobách a léčení), kterou si její autor získal velké zásluhy. Později spis rozšířil a přepracoval (poprvé vyšel r. 1893) a Pathologie a therapie se ve své době stala nejmodernější odbornou knihou vnitřního lékařství.

Než se Thomayer začal plně věnovat své lékařské profesi, měl za sebou také významné literární práce, především většinu přírodních črt a studií lidských typů, později souborně vydaných pod názvem Příroda a lidé. Vyšly celkem čtyřikrát, naposledy v rozšířeném vydání pod názvem Život v trávě a pokaždé se setkaly s živým čtenářským zájmem. Své beletristické práce otiskoval pod anagramem R. E. Jamot.

Thomayerův život byl nesmírně bohatý a činorodý. Neoženil se a o jeho vztahu k ženám nevíme téměř nic. Vědec a spisovatel Josef Thomayer rodinu patrně nepostrádal. Technické věci pozdější domácnosti obstarala hospodyně a děti nechyběly. Kolem Thomayera byli totiž denně medici a mladí asistenti, kteří k němu vzhlíželi s respektem a obdivem a s nimiž si velmi dobře rozuměl.

S jasnou životní filozofií Josefa Thomayera patrně souvisí i ta okolnost, že do výslužby odešel o několik let dříve, než bylo obvyklé. Na otázku, proč se tak rozhodl, odpověděl:„Já nejsem žádná primadona, já jdu do penze, dokud jsem ještě neztratil hlas."

Jarmila Dubová, Josef Valouch
(z nedokončené monografie o Thomayerovi, O.Dub: Rytíř ducha)