Myslím, že to byl Ernest Hemingway, který kdesi napsal o tradiční moudrosti starců. Tato moudrost nevyplývá z toho, že by tito staří lidé byli nějak neobyčejně chytří, oni jsou jenom zvýšeně opatrní.
Bodejť by nebyli, když se jim v průběhu života několikrát změní celý hodnotový systém. To, co řadu let platilo, rázem neplatí, hřích se stává dobrým skutkem, zásluhy jsou zneváženy, dobré skutky poplivány. Vzpomeňte jen, jak otrávená životem byla Čapkova snad 300 let žijící Elina Makropulos! Troufám si říci, že na podobné znechucení nemusíme čekat jenom v důsledku zázračné dlouhověkosti, sám vidím, že ta otrava přichází už při blížící se šedesátce.
Dnešní babičky, za svého mládí tak úspěšně revoltující proti puritánské morálce, dnes vůbec nerozumí sexuálním aktivitám svých vnuček. Předmanželská ztráta panenství, považovaná ještě před půl stoletím málem za životní tragédii, stává se v dnešní společnosti víceméně pravidlem. K smíchu by dnes byla inscenace slavné Hilbertovy hry „Vina", jejíž hrdinka v posledním jednání páchá sebevraždu, protože není schopna dostát finančním požadavkům vyděrače. A čím že ji onen padouch vydírá? Vyhrožuje, že oznámí jejímu snoubenci, že už není pannou. Myslíte, že by takový vyděrač byl schopen dnes vydělat třeba jenom pětikorunu? Nebo že by se snad našla nějaká pošetilá dívka, která by pro ztrátu panenství páchala sebevraždu? Ta hra prostě už dnes není provozovatelná.
Někteří přizpůsobiví jedinci jsou schopni nové mravní normy vstřebat. To není nějaké převlékání kabátů. Život je prostě jiný. Co však působí mírně hrůzné představy, je možnost, že se všechno v jakémsi kruhu zase vrátí. Teď nemám na mysli zrovna obnovené vyznávání kultu panenství, i když ani tady není žádné překvapení vyloučeno. Vracejí se však jiné, často už zdánlivě zcela pohřbené věci.
Za mých mladých let byla starým pamětníkům k smíchu izolovaná novorozenecká oddělení v porodnicích. Můj dědeček - starý a zkušený praktický lékař, považoval oddělení dítěte od matky po porodu za ryzí barbarství. Naše moderní porodnictví se k názorům mého dědečka začalo vracet až v šedesátých letech. Nebo umělá výživa. Co to dalo práce, než jsme se všichni přesvědčili o její užitečnosti, abychom hned za několik let proti ní začali vášnivě bojovat a obnovovali pracně opět kult mateřského mléka.
Divíte se potom tomu, že staří pamětníci přistupují ke všem novotám s pochopitelnou skepsí? Totéž se týká tak zvaného porodu bez násilí. Personál porodnice je nucen neslyšně se plížit v přítmí, jenom abychom proboha na novorozence neposvítili lampou! Novorozenecký křik, tento ještě nedávno tak toužebně očekávaný projev života, se náhle stal křikem úzkosti a je více než nežádoucí. A to ještě není všechno. Rodí se vkleče, vstoje, vsedě, ve visu, do vody, pod vodou. V přetlakové i podtlakové komoře. Za přítomnosti otce, partnera, strýčků, tetiček či jiných spřízněných duší. Někde o novorozence pečují dokonce delfíni, prý mu občas delfíní mléko zachutná lépe než mateřské a je taky zdravější.
A už se zase vyskytují různí remcalové a nespokojenci. Ze prý je novorozenecký křik přece jenom zdravý, že vyplavený hormon adrenalin je pro poporodní adaptaci nutný. S hrůzou jsem taky četl v jednom časopise, že prý dlouho kojené děti mají větší sklon k alergickým onemocněním. Budeme se tedy opět už podruhé vracet k umělé výživě a kasičkám? Stoletý pan profesor Švejcar správně jednou poznamenal, že čím déle člověk žije, tím více takovýchto kotrmelců musí v životě udělat.
Jaké z toho plyne ponaučení? Upřímně řečeno, nevím. Jenom jedno vím zcela jistě. Všechny novinky bychom měli přijímat vždycky se špetkou zdravé skepse a o všech nových zázracích tak trochu pochybovat. A staré metody nemusíme šmahem zatracovat. Zkušenosti starců nemusí být vždycky jenom námětem gerontologického humoru. Jistě se to týká nejen sexuologie a porodnictví.
Doc. MUDr. RADIM UZEL