Jiří Wolker
Již od sedmi let se u Jiřího začaly objevovat časté záněty mandlí a katary průdušek. Léčil se zpočátku v Prostějově, pak v Olomouci, a nakonec i v Praze. Po nastoupení studia na právnické fakultě bydlel nejdříve na Smíchově, potom v Černé ulici č. 12 v Praze 2.
V roce 1921 se u Wolkra projevil dlouhotrvající chrapot. Později začal pociťovat také silnou únavu. Domníval se, že je to následek intenzivního studia, a tak příznakům počínající choroby nevěnoval pozornost. Když se však únava zvětšovala, odebral se Jiří na radu svých spolužáků na kliniku profesora Císlera. Po vyšetření mu lékař oznámil, že jde o tuberkulózu průdušnice a že je třeba zahájit léčení. Wolker byl student s nezdolnou vůlí, a tak byl přesvědčen, že tělo přemůže tuberkulózu samo. Rodičům nic neprozradil, aby jim nezpůsobil starosti. Studoval pilně dál a svému onemocnění nevěnoval pozornost.
V květnu 1922 se s kamarády rozjel do Jugoslávie, aby strávil část prázdnin na ostrově Krk. Po jedné z namáhavých plaveckých túr začal náhle krvácet z úst. Nikomu nic neřekl, aby kamarádům nezkazil prázdniny. Ale po návratu do Prahy, kdy začal nový studijní shon, objevila se opět nezvládnutelná únava. K tomu se ještě přidal špatný spánek a noční pocení. Wolker ale v přípravě na zkoušky nepolevil. V dubnu 1923 onemocněl těžkou chřipkou. Dostavily se vysoké horečky, úporný kašel a tělesné vyčerpání. Musel vyhledat lékařskou pomoc. Lékař zjistil pokročilou tuberkulózu plic a doporučil neprodleně nastoupit léčebný pobyt v sanatoriu. A tak se 15. června vypravil Wolker se svou matkou na léčení do Tatranské Poljanky ve Vysokých Tatrách. Tuberkulóza se tehdy léčila vydatnou stravou, pobytem na čerstvém vzduchu a studenými zábaly. Dnešní účinná léčba nebyla ještě v roce 1923 známa. Zdravotní stav nemocného se zvolna zlepšoval a Wolker přibral za 4 měsíce více než 10 kg. Začátkem října vážil 75, 5 kilogramů. Koncem října 1923 téměř obtíže nepociťoval, a tak dr. Guhr, majitel a vrchní lékař sanatoria, souhlasil s tím, že Wolker může odjet domů. Když se již chystal k odjezdu, objevily se vysoké horečky a nervové oslabení. Bylo tedy opět nutné začít se sanatorní léčbou. Zdravotní stav se tentokrát nezlepšoval. V listopadu nebyl schopen ani psát dopisy rodičům. Zároveň se objevila silná duševní deprese a neztišitelná touha po domově. Wolkrovi rodiče byli narychlo uvědomeni o jeho kritickém stavu. Paní Wolkrová se neprodleně nastěhovala do sanatoria a převzala o něj péči. V prosinci se přidružil tuberkulózní zánět mozkových blan. Nemocný trpěl krutými bolestmi hlavy, začal ztrácet paměť. Stále toužil po domově, po Prostějově. A tak v neděli 30. prosince nastoupila matka se svým těžce nemocným synem, ležícím na lehátku, cestu z Tatranské Poljanky do Prostějova. Lehátko s nemocným bylo umístěno do zavazadlového vozu, protože se nepodařilo zajistit vhodnější vůz na přepravu nemocného. Cesta byla strastiplná. Zuřily kruté mrazy, byly závěje, vlak nabíral stále větší zpoždění. V Bohumíně již nemohl pro vysoké závěje pokračovat v další jízdě. Cestující museli vystoupit a čekat na nástupišti. Nosítka s Wolkrem, v tu dobu již umírajícím, byla také vynesena z vlaku na nástupiště. Nakonec se přece jenom podařilo dorazit do Olomouce. Z olomouckého nádraží byl Wolker převezen sanitním autem do Prostějova a uložen na lůžku doma. Na Nový rok ještě povolala básníkova matka k umírajícímu tři lékaře na odbornou poradu. Ti však po odborném vyšetření a posouzení zdravotního stavu již mohli pouze konstatovat, že se blíží neodvratný konec. Dne 3. ledna v dopoledních hodinách vydechl básník naposledy. Byl pochován na prostějovském hřbitově, jak si to sám přál. Pohřeb se konal za obrovské účasti smutečních hostí. Nad rakví pronesl řeč básník Jaroslav Seifert, Josef Hora, Konstantin Biebl a další.
Za osm let po básníkově smrti zemřel na tuberkulózu i jeho mladší bratr Karel.