Božena Němcová

Po ukončení pravidelné školní docházky v České Skalici poslali rodiče Boženu Němcovou do Chvalkovic, aby se v rodině správce statku naučila „lepším mravům". A když jí bylo 17 let, seznámili ji přes všechny její protesty s komisařem finanční stráže Josefem Němcem. Téhož roku, 12. září 1837, se konala svatba.

Pak, jak píše ve své monografii Vladimír Kovařík, následovalo dítě za dítětem, smutek za smutkem, zklamání za zklamáním...

Mladí manželé žili zpočátku v Červeném Kostelci, pak v Litomyšli, Polné, Praze a dalších městech.

V Praze se Božena Němcová seznámila s vynikajícími vlastenci J. K. Tylem, básníkem Nebeským, profesorem Čejkou aj. V roce 1845 se manželé Němcovi přestěhovali do Domažlic, kam byl Josef Němec služebně přeložen.

V červnu 1846 doplnila Božena Němcová své úspory, získané z honorářů, půjčkami od přátel a odjela na léčení do Františkových Lázní. Trpěla v té době chudokrevností, jež podle úsudku lékařů vznikla vlivem velkých krevních ztrát a chudé stravy. Na podzim roku 1847 byl Josef Němec nucen přestěhovat se i s rodinou do Všerub na Šumavě, kam byl služebně přeložen. Ale ani tam nepobyla rodina dlouho. Následovalo přeložení do Nymburka, Liberce, a konečně do Miškolce v teh dejších Uhrách. Těmito častými služebními překlady trestaly rakousko-uherské úřady Josefa Němce za jeho vlastenecké smýšlení.

Božena Němcová se rozhodla zůstat se svými dětmi v Praze. Přinutil ji k tomu i její zhoršující se zdravotní stav. Žila v tu dobu v neustálém hmotném strádání. Neměla peníze ani na nejnutnější výživu. Po odjezdu manžela do Miškolce se starost o celou rodinu svalila na její bedra. K dovršení neštěstí onemocněl plicní tuberkulózou její nejstarší syn Hynek a ve čtrnácti letech zemřel. O jejím těžkém duševním utrpení svědčí dopis, který poslala jednomu ze svých přátel. Uvedla v něm: Byl to pilný hoch, já svoji naději v něm skládala. Přeškoda toho mladého života.

Stejně jako Hynka milovala Němcová své další tři děti. Pro ně doslova hladověla, jen aby se ony aspoň trochu najedly. V době těžké duševní bolesti, smutku a zhoršujícího se zdravotního stavu začala psát Babičku (v té době bydlela v Praze 2, Ječná ulice č. 516), v níž ale skoro všechno bylo jinak než ve skutečnosti - zato všechno v ní bylo tak, jak si to vysnila.

Její zdravotní potíže se stále zhoršovaly. Častá krvácení byla příčinou zhoršující se chudokrevnosti a zvyšujícího se tělesného vyčerpání. Ještě horší časy pro rodinu nastaly, když byl Josef Němec definitivně zbaven svého místa v Miškolci. Božena Němcová pak musela intenzívně pracovat ve vlhkém a nezdravém pražském bytě, aby uhájila holý život své rodiny. A tak dokončila v roce 1856 svou další knihu - Pohorskou vesnici. Vyčerpávající vlastenecké zápolení, nepředstavitelná bída a především těžká choroba (byla to zřejmě tuberkulóza břišních orgánů) zanechaly své stopy. Němcová v době, kdy jí bylo přibližně 40 let, doslova zestárla. Svědčí o tom fotografie z té doby. Východisko z těžké hmotné situace spatřovala ve slibech litomyšlského nakladatele Augusty. Ten jí v roce 1860 nabídl vydání jejích sebraných spisů. Němcová se rozhodla, že bude na tomto souborném vydání pracovat přímo v Litomyšli. Její zdravotní stav se tehdy trochu zlepšil. Ale jen přechodně. Brzy se znovu přihlásila nevýslovná slabost a únava. Nebyla již schopna ani opustit lůžko. Z Prahy byl přivolán manžel. Když spatřil zubožený stav své choti, rozhodl se pro okamžitý převoz do Prahy, do domu U tří lip (stál v nynější ulici Na příkopě). K lůžku nemocné byl přivolán lékař Josef Podlipský a později ještě dr. Hamerník. Účinné látky proti tuberkulóze tehdy ještě nebyly známy, a tak vypukla naplno. Ohlásily se vysoké horečky, v břiše se hromadila tekutina. Dr. Podlipský docházel k nemocné každý den. 17. ledna 1862 byl už zdravotní stav kritický. Vysoká horečka trvala, nemocná upadla do bezvědomí.

21. ledna 1862 v šest hodin ráno přišla milosrdná smrt. Dr. Podlipský uvedl v úmrtním zápisu „všeobecnou vodnatelnost." Pohřeb, který se konal 24. ledna za třeskutého mrazu, neodradil nesčetné zástupy Pražanů, aby doprovodily Boženu Němcovou na Vyšehradský hřbitov. Její život byl krutý a tragický. Přesto však dokázala po sobě zanechat lásku a krásu. To umějí jen velké a skutečné osobnosti.