Kdo pozná 100 žen, nemusí poznat lásku

„Těla se v lidech milují častěji než duše. Kdo ve svém životě poznal třeba 100 žen, možná, že vůbec nepoznal lásku."

Karel Čapek

Básníci a spisovatelé mají proti vědcům jednu nespornou výhodu: vyjadřují se v obrazných metaforách, takže je nikdy nemůžeme chytit za slovo, neboli načapat na hruškách.

Taky Karel Čapek si takto zažongloval se slovesem „poznati" a okamžitě se dva mohou hádat, co tím chtěl asi říci. Doporučoval bych vycházet ze slovníkové definice: „poznati = nabýt, získat smyslovým vnímáním a rozumovou činností náležitou představu, vědomosti, znalosti o někom nebo o něčem." A teď si, prosím, položte otázku: Kolik žen jsem v životě poznal? Získal jsem smyslovým vnímáním a rozumovou činností náležitou představu alespoň o jedné jediné? Co je to náležitá představa, vědomosti a znalosti o nějaké ženě? Vidíte, už jste s celou vaší moudrostí v troubě! A co takhle láska? Myslíte, že ji někdo poznal? Že o ní nabyl náležité představy, vědomostí a znalostí? A je to vůbec na základě smyslového poznání či rozumové činnosti možné?

V celém předcházejícím odstavci jsem ze sebe udělal toho natvrdlého blbce schválně. Já totiž dobře vím, jak to Čapek myslel. Tím poznáním 100 žen v první části věty nepochybně myslel, že nějaký prostopášník s celou stovkou žen souložil. Ve své poněkud zastuzené viktoriánské pruderii se náš slavný spisovatel ostýchá použít jednoznačného vyjádření pro pohlavní styk. Bodejť by ne, když sám v eseji „Eros vul-garis" píše, že sexuologie a psychoanalýza je tou nejnehoráznější a nejvíc ponižující pohlavní lží. Chudák zakladatel psychoanalýzy, náš rodák Sigmund Freud! Chudák náš nejslavnější sexuolog pan profesor Hynie! Oba došli zatracení z Čapkova pera. A takoví to byli slušní lidé!

Ani v mravní výchově obyvatelstva nelze nikdy vstupovat dvakrát do jedné řeky. Nostalgie po mravoučných traktátech českých buditelů je sice ušlechtilá, leč v moderní společnosti často naráží na uši hluché a oči slepé. Ne proto, že by společnost byla horší, nemravná a zkažená. Je jenom trochu jiná a musí se k ní promlouvat odlišnou, otevřenější řečí. Ještě v červnu 1998 pléduje František Kautman v Literárních novinách pro Masarykovy výzvy proti alkoholismu, tabakismu a sexuální promiskuitě, zatímco mně vyčítá, že jsem si udělal ze „sexuální propagandy" výnosnou živnost. Ono se totiž musí v časech AIDS proti sexuální promiskuitě trochu jinak než za dob „Hovorů s TGM". A co to je ta „sexuální propaganda", to opravdu nevím. Pokud je to otevřené poučení o věcech sexuálních, pak to přijímám až na to, že existují živnosti vskutku výnosnější. Zdrojem základního nedorozumění s Karlem Čapkem je pak jeho představa, že se dá tělesná a duševní láska od sebe oddělovat. Nesmíme zapomenout, že tomuto slavnému spisovateli by bylo letos 114 let a v dobách jeho mládí se tělesný sex prováděl opravdu jenom tajně, potmě a pod peřinou. Pravá láska byla jenom „milováním duší", trubadúrským opěvováním vyvolené, donáškou květin a nanejvýš tak držením se za ruce při svitu měsíce. Tělesná sexualita tuto posvátnou lásku špinila a zostouzela.

Dnešní pravá láska se samozřejmě nezříká duševních a lyrických dimenzí, zná květiny, svit měsíce, milostné dopisy i slzy zklamání. Mladí lidé se však už na sklonku dvacátého století chválabohu nestydí za to, Masaryk, Čapek i Kautman laskavě prominou, že spolu také souloží. Jedno bez druhého by byla jenom zmrzačená polovina vztahu. Pokud se tedy máme vrátit k základnímu Čapkovu citátu, zasluhuje proutník, který svede 100 žen bez špetky citového angažmá stejné opovržení jako chudák, který pocítí ke 100 ženám horoucí duševní city, aniž se některé z nich třeba jen dotkne.

doc. MUDr. Radim Uzel